© 2011 . All rights reserved. BuKnas De Culiacan

Kovbojové, kytary a kartely…

V rytmu polky se tóny akordeonu snoubí s tubami a melodií vybrnkávanou na dvanáctistrunou kytaru bajo sexto a celé to zní jak popová verze Moravanky přenesená někam na písčité pláže na pobřeží Baja California. Do toho spustí partička obtloustlých mladíků v pseudokovbojských ohozech baladu o tom, kterak topí své nepřátele v krvi, zastrašuje vesničany a sjíždí lajny koksu. Příjde Vám to bizarní? Vítejte ve světě drogových balad narcocorridos.

Corrida (tedy „balada“) je písňová forma, která se v mexické populární hudbě vyskytuje zhruba jedno století. Největší uplatnění nalezly corridy v rámci žánru zvaného norteňo, jehož kořeny leží v hudbě, kterou do Mexika v druhé polovině 19. století přinesli středoevropští emigranti, zejména Němci a Češi, budující mexický pivovarnický průmysl. Jeho rytmický základ tak dodnes tiká v rytmu polky či waltzu a dominantním nástrojem zůstává akordeon. V mexickém prostředí však středoevropská hudební tradice brzy zfúzovala s jinou místní písňovou formou zvanou ranchera, která do genetického kódu norteňa vložila kulturu lidových kytarových virtuózů a zpěváků. Norteňo, jak už napovídá jeho název, se rozšířilo především na severu Mexika a proniklo i na druhou stranu hranice, kde se v šedesátých letech 20. století zrodila jeho „američtější“ mutace tejano, ovlivněná jak country tak swingem. Na corridy však lze narazit i v repertoárech čistě dechovkových ansámblů zvaných banda či lidových muzikantů mariachi. V tomto směru jsou hranice mezi tím, co je hudební styl a co pouhá písňová forma, poměrně volné. A nutno dodat, že kapely samotné nebývají nijak stylově vyhraněné.

Doprovodná ilustrace k dobové corridě od známého mexického karikaturisty José Posady

Corrida o Pancho Villovi

První corridy získaly na popularitě v časech mexické národněosvobozenecké revoluce a jejich zlatý věk se datuje do dvacátých let minulého století. Kromě klasických témat tvořily textovou náplň corrid zpravidla životní osudy významných lidových postav bez ohledu na to, zda se jednalo o revoluční hrdiny typu Pancho Villy či Emiliana Zapaty, anebo různé zločince a desperáty. Je tedy nasnadě, že brzy se začala objevovat také lyrika zaměřená na pašeráky drog, tabáku, alkoholu a jiných více či méně ilegálních komodit. Skladatelé corrid prakticky od počátku pracovali také na základě přímé objednávky a za příslušnou sumu skládali corridy „na klíč“, ať již měly ztvárňovat zaznamenáníhodné skutky živých či naopak sloužit na věčnou památku zesnulých. V tomto směru se však corridy nijak zásadně neodlišují od podobných žánrů v jiných částech světa. Vznik corrid s přídomkem narco tak souvisí až s obrovským drogovým boomem, který Mexiko zažilo v uplynulých padesáti letech.

Po řadu let byla dominantním artiklem mexického narcotráfica (tedy obchodu s narkotiky) marihuana, v menší míře pak heroin a opium. Situace se začala měnit od 60. let minulého století: Ve Spojených státech nejprve výrazně vzrostla poptávka po mexické marihuaně a o necelé desetiletí později se Mexiko stalo klíčovou tranzitní zemí, přes kterou na nenasytný americký trh začaly proudit tuny kokainu produkovaného mocnými kolumbijskými kartely. Osmdesátá léta pak představovala zlaté období kokainového narcotráfica, které trvalo přinejmenším do roku 1986, kdy se kokainem předávkoval mladý černošský basketbalista Len Bias, což přimělo zručného politického oportunistu Ronalda Reagana k tomu, aby vyhlásil bezpodmínečnou válku drogám. Skutečné výsledky amerického tažení proti narkotikům však byly (a nadále jsou) značně diskutabilní. Přes Mexiko tak i nadále proudily obrovské objemy kokainu. S nimi spojené peněžní toky pak přinesly neskutečné bohatství mexickým spolupracovníkům kolumbijských drogových baronů a stály u vzniku vysoce organizovaných kriminálních organizací zabývajících se drogovým byznysem. Kmotrem mexických narcotráficantes se stal Miguel Ángel Félix Gallardo, který místnímu drogovému obchodu vládl pevnou rukou po celá osmdesátá léta. Na jejich konci – jako správný moderní byznysmen – frančízoval narcotráfico do rukou jednotlivých regionálních bossů. Drogový byznys tak byl rozdělen na teritoriálním principu, čímž byly položeny základy dnešních mocných kriminálních struktur. Ve stejné době přidružil mexický drogový průmysl k pěstování konopí výrobu metaamfetaminu a v současnosti tak místní zločinecké organizace podle nezávislých odhadů kontrolují přibližně 70% dodávek všech narkotik, které plynou na severoamerický trh.

Jedna z mála fotek, které zachycují podobu Joaquína “El Chapo” Guzmána Loery, pořízená krátce před tím, než uprchl z vězení.

Mezi mexickými mafiánskými klany patří výsadní pozice organizaci známé jako kartel ze Sinaloa, který operuje ve stejnojmenném západomexickém státě. Výše zmiňovaný „El Padrino“ Gallardo, který si v rámci rozdělení mexického drogového byznysu ponechal kontrolu nad kartelem z Guadalajary, byl v roce 1989 zatčen a na dlouhá léta uvězněn. Ačkoliv se mu po nějakou dobu dařilo organizaci řídit z vězení, jeho vliv postupně slábnul. To mělo za následek rozpad guadalajarského kartelu na dvě nástupnické organizace, kartel z Tijuany, kontrolovaný Gallardovými synovci, bratry Arellano Félixovými a kartel ze Sinaloa, řízený bývalými padrinovými pobočníky, mezi nimiž vynikal logistik Joaquín Guzmán Loera zvaný „El Chapo“. Ten během 90. let vybudoval z kartelu Sinaloa nejmocnější mexickou kriminální organizaci a o jeho postavení svědčí i to, že se pravidelně objevuje v žebříčcích časopisu Forbes mapujících nejbohatší a nejvlivnější lidi planety. Ostatně celý stát Sinaloa a zejména jeho hlavní město Culiacán jsou proslulé tím, že drogový byznys je běžnou součástí života místní společnosti, o čemž mimo jiné svědčí i množství svatostánků zasvěcených Jésusi Malverdemu, místnímu Robinu Hoodovi, který je považován za patrona drogových tráficantes. Je tedy logické, že jako první nalezly narcocorridy živnou půdu právě v tomto státě.

Kaple zasvěcená Jesusi Malverdemu

Americký hudební publicista Elijah Wald ve své knize „Narcocorrido: A Journey Into the Music of Drugs, Guns, and Guerrillas“ trefně poznamenal, že obdobně jako rap konfrontoval svět angloamerické populární hudby se syrovým zvukem a drsnou realitou ulice, také corridy se v určité době oprostily od popových obezliček, aby se staly rapem moderního Mexika a soundtrackem doprovázejícím život v hispánských barrios na druhé straně hranice. Mezi první exponenty corrid, kteří zachytili změnu kurzu, patřili matadoři norteňa Los Tigres Del Norte, kteří nicméně, obdobně jako většina dalších corridistas ze staré školy, odmítají, že by hráli corridy s předponou narco.

Los Tigres del Norte

Avšak tím, s nímž jsou počátky narcocorrid nerozlučně spjaty, byl až hispánský emigrant žijící v Los Angeles jménem Rosalino “Chalino” Sánchez (původem jak jinak než ze Sinaloa). Když se Chalino někdy kolem roku 1984 ocitl na pár měsíců ve vězení, měl již bohaté skutečnosti s pašováním kontrabandu a drog. Během nuceného pobytu v nápravném zařízení v sobě objevil textařský talent a začal psát písně o osudech svých spoluvězňů, které měnil za peníze a proviant. Jeho renomé slušného textaře se brzy rozšířilo i za hranice vězení a po svém propuštění Chalino narazil na značnou poptávku po textech corrid vyprávějících o kariérách místních pistoleros, pašeráků a jiných postaviček. Chalino se nijak nerozpakoval a otextoval příběh každého, kdo mu přinesl hotovost. Vzhledem k tomu, že v mexickém kriminálním podsvětí není gramotnost úplnou samozřejmostí, bylo nutné sepsané texty zaznamenat jinak než v psané formě. K textařské práci tak Chalino přidal i zpěv a výsledný produkt byl šířen na magnetofonových kazetách (v tomto směru sehrály při síření narcocorrid podobnou roli jako demotapes o pár let dříve v počátcích hip-hopu).

Rosalino “Chalino” Sanchez

Chalino Sanchez a jeho corrida “Hermanos Mata” (“Zabití bratři”)

Chalino nebyl nikterak dobrý zpěvák, ale technické nedostatky dohnal syrovostí a nasazením. Ve spojení s mnohdy kontroverzními texty tak vznikla výbušná směs, která definovala nový styl. Kolem roku 1989 se Chalino stal hvězdou štědře zahrnovanou bohatstvím, od hotovosti, přes automobily a oblečení, až po rozličné druhy zbraní a na počátku devadesátých let byl již populární na obou stranách hranice. Do širšího povědomí americké veřejnosti se však dostal až v lednu 1992, kdy se jej při koncertě nedaleko Palm Springs pokusil zastřelit jeden z návštěvníků. Chalino palbu opětoval a výsledkem byla přestřelka se dvěma mrtvými a několika zraněnými. Tento incident, o kterém referovala i celostátní ABC, mu přinesl neutuchající popularitu a mimo jiné i kontrakt s jednou z největších mexických nahrávacích společností. Jak uvádí Wald “Tohle byl budíček pro děcka z LA, která si najednou uvědomila,‘Tohle není hudba mojí mámy a fotra. To je muzika ostrá jako gangsta rap, a navíc mexická. Tohle vyjadřuje to, co jsme.‘“ O pár měsíců později, po vyprodaném koncertu v Culiacánu, byl Chalino unesen a popraven. Pachatelé nebyli nikdy odhaleni. To vše stačilo k tomu, aby se Chalino stal legendou a o pár let později byla hispánská hudební scéna na obou stranách hranice zaplavena desítkami „chalinitos“, mladíků, kteří se snažili imitovat jak jeho písně tak životní styl.

Potenciálu nové subkultury se brzy chopili také producenti a byznysmeni pohybující se v prostředí nahrávacích studií. Původní spontánní tvorba byla nahrazena záměrně kontroverzními texty oslavujícími drogy a násilí s cílem, aby narcocorridy oslovily mladší generaci odchovanou hip-hopem a videohrami. Po hudební stránce pak původní norteňo, kterém v mnohém čerpalo z lidové hudby, nahradil prefabrikovaný dechovkový pop. Nutno dodat, že tento kalkul stoprocentně vyšel a z narcocorrid se za pár let stal multimiliardový hudební průmysl. Ten, kromě hudby samotné, pochopitelně zahrnuje specifický styl oblékání (vzor „rádoby narcotráficante“ v tričku s emblémem AK-47 a mohutným zlatým řetězem s podobiznou Jésuse Malverdeho), rozhlasové stanice, televizní reality show či desítky céčkových akčních filmů založených na textech narcocorrid. Zkombinovat mexickou tradici s kulturou gangsta hip-hopu se zkrátka ukázalo jako geniální producentský tah, který dokázal k narcocorridám přitáhnout i tu nejmladší generaci amerikanizovaných chicanos žijících na druhé straně hranice.

Hvězda narcocorridy El Komander ve filmu “El Ejecutor”

Jak scéna expandovala, narůstaly i kontroverze s ní spojené. Zatímco u první vlny muzikantů byly hranice mezi klasickými corridami a jejich novou formou značně zastřené, nová generace corridistas se již zcela cíleně zaměřila na adoraci životního stylu narcotráficantes. Texty kapel jako Los BuKnas de Culiacán či zpěváka jménem El Komander jsou proto plné siláckých frází, explicitního násilí a oslavných ód na životy kriminálníků. Společně s dalšími kapelami z producentské stáje bratrů Valanzuelových (aka Twiins) tvoří projekt pod názvem Movimiento Alterado. A dá se říci, že v textech téhle nercocorridistické superskupiny byla gangsterská image dotažena k dokonalosti. V písních jako „Sanguinarios del M1“ neboli („Krvežíznivci od M1“, přičemž M1 je krycí označení Manuela Torrese Felixe, jednoho z pobočníků kartelu Sinaloa) či „Cartelos Unidos“ (neboli „Spojené kartely“) se tihle pánové stylizují do role jednotlivých narcotráficantes a vesele zpívají o tom, jak s pomocí AK-47 a bazuk vyčistí zemi od revolučního póvlu. Obdobná témata, byť ne v tak extrémní a brutální podobě, ve svých narcocorridách však zpracovávají třeba i mainstreamoví Los Tucanes de Tijuana. Ti běžně hrají písně jako „Mis Tres Animales“ (o třech v Mexiku nejběžnějších druzích drog) či „El Chapo Guzmán“ (o nechvalně známém bossovi kartelu ze Sinaloa), což jim však na druhou stranu nijak nebránilo v tom, aby na základě oficiální objednávky ministerstva turistiky nedávno složili skladbu „Mexico Es Tu Casa“ (Mexiko je tvůj domov) na podporu turistického ruchu.

Los BuKnas De Culiacan pózují pro fotografa časopisu Time

Movimiento Alterado – Sanguinarios del M1

Je každopádně nesporné, že přinejmenším část corridistas (je otázkou, jak velká) si pěstuje živé vztahy s kriminálním podsvětím. Není proto nic neobvyklého narazit na oslavné narcocorridy skládané na přímou objednávku drogových bossů či muzikanty, kteří za slušnou odměnu vystupují na utajených mejdanech šéfů drogových kartelů. S tím, jak se tyto vazby rozvíjely, narůstala i řada obětí z řad zpěváků. Jen namátkou lze zmínit ty nejprominentnější zavražděné corridistas jako byli Valentín Elizalde, Sergio Gómez či Sergio „El Shaka“ Vega. Ve všech případech se jednalo o zločiny mající charakter nájemných vražd, mnohdy doprovázených mučením obětí a je nepodstatné, zda se mělo jednat „jen“ o vyřizování účtu, které s hudbou jako takovou nemělo nic společného, či naopak o cílený vzkaz konkurenčnímu kartelu. Například kolem smrti Valentína Elizaldeho se rozšířila legenda, dle které jeho vražda bezprostředně souvisela s narcocorridou “A Mis Enemigos”, která měla být útokem na kartel Mexického zálivu a reakcí na brutální a násilnická videa, která zločinci z této organizace umísťovali na YouTube.

Neslavný konec Sergio Vegy zvaného “El Shaka”.

Valentin Elizalde – A Mis Enemigos

Bylo tedy jen otázkou času, kdy si scény narcocorrid povšimnou také politici a strážci veřejné morálky a pokusí se z ní vytřískat také politický kapitál. Tyto pokusy o cenzuru narcocorrid jsou při tom stejně bezzubé, jako snahy mexické vlády podpořit boj proti drogám tím, že nechá strhnout několik kostelů zasvěcených již zmiňovanému patronovi drogových pašeráků Jésusi Malverdemu. Výsledkem pokračujících snah je v podstatě jen to, že některá rádia se zavázala nepouštět narcocorridy do éteru, popřípadě několik pozastavených vysílacích licencí z důvodu „ospravedlňování činů drogových pašeráků“. Čas od času některý z mexických států narcocorridy oficiálně zakáže (naposledy se jednalo o stát Chihuahua). Netřeba dodávat, že v éře internetu a široké dostupnosti ilegálně šířené hudby působí takováto opatření značně populisticky, ne-li přímo komicky a na oblibu narcocorrid, jejichž popularita se kromě Spojených států šíří i do středoamerických zemí, nemají prakticky žádný vliv.

Los Tucanes de Tijuana na koncertě

Co tedy říct na závěr? Ačkoliv se velká část současných narcocorrid vyžívá v primitivně násilnických textech podkreslených prachmizernou muzikou, je zároveň celá tahle subkultura obrazem společenské situace v Mexiku. Strmý nárůst popularity narcocorrid v posledních letech souvisí jak s rostoucím vlivem drogových kartelů, tak s deziluzí celé jedná generace latinos prožívajících vystřízlivění z amerického snu. Přičteme-li k tomu notorickou korupci, politické skandály, jakož i problémy spojené s nedávnou hospodářskou krizí, ocitneme se v prostředí, ve kterém je snadné uvěřit tomu, že zločin se vyplácí a šéfové drogových kartelů jsou vlastně hrdinnými bojovníky proti prohnilému systému. A nic jiného nám autoři narcocorrid vlastně neříkají. Ačkoliv je to hodně naivní a zromantizovaná verze reality, svým způsobem vypovídá o náladě a situaci ve společnosti mnohdy více než četné sociologické studie.

Movimiento Alterado – Sanguinarios del M1 (“Krvežíznivci od M1”)

S kalachem a bazukou kolem krku, odpepříme hlavu každému, kdo nám zkříží cestu. Jsme krvežízníví a respektovaní, milujeme zabíjení.

Jsme ti nejlepší zločinci na světě, a cestujeme jen v karavaně. jsme ozbrojení, neprůstřelní, a budeme popravovat.

Přes telefon dostaneme instrukce, a situaci pořádně vyhrotíme. Pomocí kulek, výbušnin a mučení, kontrolu si udržíme.

Lidé jsou vyděšení a nikdo se neptá, když vidí kolem projíždět komanda. Všichni jsou ozbrojení, s kuklama na hlavách a v maskáčích.

Jsme odhodlaní a dobře organizovaní, připravení udělat bordel. Budeme mučit a vraždit, protože nepřátelé musí trpět.

Jdeme a rozstřílíme lidi na cucky, nekončící řady výstřelů. Nabroušená kudla a kalašnikov, nám budou stačit k masakru.

Podívejte na všechny ty revolucionáře, kteří jako Pancho Villa vedou guerillu. Zemi od nich vyčistímě bazukama a AKačkama, a všichni budou řvát.

El Macho je před námi společně s velitelem, a každého šmejda zlikviduje antraxem. Tým násilníků a krvavá práce, jo, budeme mrzačit.

Jsem číslo jedna s kódem M1, podporují mně Mayo i Chapo*. JT** je tady stále se mnou, ???.

Jak rostu, tak za mnou zůstávají hromady mrtvol, a to je důvod, proč jsem vítán a respektován. Jmenuji se Manuel Torres Felix***, a zdravím Culiacán…

* Joaquín “El Chapo” Guzmán e Ismael “El Mayo Zambada ** Javier Torres, jeden z šéfů kartelu Sinaloa, který byl vyhoštěn do USA a uvězněn *** bratr Javiera Torrese

(mizerný překlad: Flu, originální text: zde)

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>